Čtvrtek 12. července

Noc byla klidná a ani klimatizace, ani svatba naproti mně nerušila. Po probuzení jsem přemýšlel, kam tedy dnes jít. Nakonec jsem nejdříve zamířil do Midtown Comics, obchodu s komiksy nacházejícímu se na rohu 41. ulice a 7. avenue. Přitom jsem zjistil, že mám poblíž hotelu vlastně dvě zastávky, přičemž ta druhá – Queensboro Plaza – je stanicí linky 7, která mne za 10 minut dostala na Times Square. Cestou jsem si na snídani koupit Nesquik a nějaký koláč.
V samotném obchodě jsem jako obvykle procházel regály a když mne něco zaujalo, prolistoval jsem to a definitivně se rozhodl, zda komiksy koupit. No, co vám budu povídat, zase jsem tam nechal pár desítek dolarů, komiksy jsou moje Achilovka.
V obchodě jsem strávil asi tak hodinu, než jsem se vydal na metro a tím sjel na 14. ulici, odkud to byl už jen kousek do Whitneyho muzea. To jsem objevil loni a nadchlo mne. Protože jsem tam dorazil krapet dříve, sedl jsem si na jednu z židlí před budovou a počkal na otevření. Po zakoupení vstupenky jsem si odložil batoh do šatny a výtahem se nechal vyvézt do osmého patra. Na něm byla výstava obrazů Mary Corseové. Při prvním pohledu na celobílé obrazy jsem se začal obávat, že to bude další z výtvarníků, jejichž umění skutečně nechápu, ale po přečtení k obrazům doprovodných informací jsem pochopil, že se autorka snažila pracovat s různými typy bílé barvy, kterými docílí různé odstíny při pohledu z odlišných úhlů pohledu. Nejlépe to lze demonstrovat na obraze, který jsem vyfotil zleva i zpráva a zpříma. Pouze při pohledu zleva je vidět lesk barvy, díky kterému se podoba obrazu změní.

 

 

 

O patro níž byla výstava obrazů vybraných z kolekce muzea. Až na pár výjimek byla výstava totožná s tou loňskou. Přesto jsem si ji znovu prošel, ale již si fotil jen nově přidané obrazy.

 

 

 

 

 

 

 

 

Stejně tak i v šestém patře byla stejná výstava jako loni, a to věnována některým protestním aktivitám jako boj za rasovou rovnoprávnost, proti policejnímu násilí apod. I tuto expozici jsem si znovu prošel, ale až na pár výjimek bez focení.
Páté patro jsem bohužel nemohl projít celé. Konala se tam výstava fotografií Davida Wojnarowicze, do jejíž části měli přístup jen členové klubu muzea. To mne mrzelo, ale byla to moje hloupost, protože na webu muzea bylo částečné omezení od 12. hodiny avizováno a já tam dorazil asi deset minut po poledni.

 

 

Čtvrté patro je veřejnosti uzavřeno, neboť tam jsou zaměstnanecké prostory, takže jsem sešel do patra třetího na malou výstavu fotografií Harolda Edhertona, který podle tam uvedených informací přišel s technikou focení umožňující zachytit i lidskému oku příliš rychlé pohyby. Kupříkladu tam byla fotografie karty právě rozstřelené vejpůl a příslušného náboje.
Tím byla výstava u konce, protože druhé patro opět patřilo zaměstnancům a první bylo vstupem do muzea s tamějším obchůdkem.

Bylo asi půl jedné, když jsem opustil muzeum a dal se směrem na metro, abych si opět zajel na Coney Island. Cesta tam trvala něco přes hodinu, a protože jsem od rána měl jen ten koláč, zašel jsem k Nathanovi na Bacon cheese hot dog a bacon cheese fries, tj. hot dog politými sýrem a posypaný kousky slaniny a smažené brambory taktéž se sýrem a slaninou.

 

 

 

 

Po obědě jsem se pomalu vydal na zdejší molo. Přece jen tam je stříška poskytující stín a více tam fouká vánek. Sedl jsem si tam na lavičku a až do čtyř jsem si tam četl, nebo sem tam zkusil něco vyfotit. Taky jsem pozoroval tamější rybáře; většinou chytili jen potěr, který hodili zpět do vody, ale jeden rybář pak během krátké chvíle chytil dvě ryby s obrovskými předními ploutvemi, vůbec netuším, co to bylo za druh.
Kolem čtvrté hodiny jsem se zvedl a vydal se pomalu na metro. Při cestě i prve na molu jsem potkal policisty. Člověk se tu fakt cítí bezpečně, protože jak v centru města, tak i zde na Coney Islandu jsou pořád policisté na dohled a člověk až se v případě nouze měl hned na koho obrátit.