Únava z cesty se dostavila, protože jsem včera usnul kolem desáté a probudil se až chvíli po osmé. Po snídani jsme s Liborem vyrazili do Los Angeles, konkrétně podívat se na loď Queen Mary, která je ve zdejším přístavu odstavena a funguje jako muzeum a hotel. Už včera jsme poznali, co to znamená „traffic“ v Los Angeles. Pouhých třicet, čtyřicet kilometrů jedete i hodinu a půl, což se může navíc protáhnout, když navigace ne vždy zcela přesně ukáže, kterým z šesti či sedmi pruhů máte jet, abyste se dostali pak ke správnému sjezdu na vedlejší silnici. Přesto jsme to nakonec zvládli a ke zmíněné lodi dorazili, pořídili pár jejich snímků a v tom vedru (výjimečně v této době bylo 39 C) se raději vydali do nedalekého akvária.

Oproti akváriům v Chicagu nebo Baltimoru je to v Los Angeles mnohem menší a tedy i pestrostí výstavy chudší. Na druhou stranu to vyvažuje vícero možností dotknout se mořské hvězdy či malých žraloků kladivounů (a že jsem si je několikrát pohladil). I v tomto muzeu je kladen důraz na ochranu životníhgo prostředí, takže řadu ukázek podvodního života doprovázejí nejrůznější informace – vzhledem k velkému smogu v LA – zvláště k vývoji kvality ovzduší.

Protože jsme se rozhodli poslední dny v USA strávit již v relaxačním duchu, z akvária jsme zajeli na Long Beach. Naši hostitelé byli tak hodní, že nám zapůjčili dvě sedátka a slunečník, takže jsme se rozvalili na pláži. Do vod Pacifiku jsem si šel dvakrát zaplavat a voda byla výborná. Prvních pár vteřin se zdá chladná, ale v tom úmorném vedru mi velmi rychle přišla příjemně osvěžující, navíc není tak slaná jako např. moře v Chorvatsku. Z údajů na internetu jsme zjistili, že by voda měla mít cca 17 C, ale opravdu mi tak studená nepřišla (bohužel neměl jsem příležitost překonat Mojmírův rekord z koupání v Severním moři:-)).

Večer jsem strávil opět v příjemném a přátelském rozhovoru s našimi hostiteli a k večeři jsem nepohrdl bagetou s výbornou vaječnou pomazánkou (kdo mne zná, ví, že se po ní mohu utlouct).

Den dvacátý druhý – 16. května

Ranní stav tachometru: 11499
I dnešek jsme pojali relaxačně, když jsme se nechali naším hostitelem Chrisem pozvat na projížďku po LA. Při příjezdu do centra mne nemile překvapila velká míra smogu, kvůli kterému nebylo ani vidět panorama mrakodrapů. Chris nám později vysvětlil, že mlžný opar nad městem je samozřejmě do značné míry způsoben exhalacemi, ale také i párou z nedalekého Pacifiku. V 70. a 80. letech prý bývala situace ještě horší, dnes se vládní orgány snaží různými cestami míru smogu limitovat.

Asi po hodinové cestě do centra (opět hustý provoz způsobil zdržení) jsme si mohli prohlédnout tzv. downtown tvořený několika mrakodrapy a budovami, které údajně slouží spíš k úřední a pracovní činnosti než k bydlení. Chris nám ukázal, kde dříve pracoval, a kladně kvitoval fakt, že dnes už má vlastní firmu, kterou může řídit z domova, v důsledku čehož mu odpadá každodenní dojíždění ucpanými silnicemi do centra.

Následně jsme vyjeli na kopec s místní observatoří, kde se – jak tvrdí tamější památník – údajně točil mj. film Rebel bez příčiny s legendárním Jamesem Deanem. Z observatoře se nám vyskytl pohled na celé LA, který ale z již výše uvedených příčin byl značeně omezen exhalacemi. Byli jsme jen sotva pár mílí od centra a mrakodrapy již opět halil mlžný opar a také v dáli světoznámý nápis Hollywood se trošku ztrácel. Na observatoři jsme náhodou potkali skupinku Slováků, kteří před jedním, dvěma dny teprve přijeli a měli v plánu objet několik národních parků. Krátce jsme s nimi pohovořili, podělili se o naše zkušenosti s parky a s přáním všeho dobrého se rozloučili.

Po návštěvě observatoře nás Chris zavezl na známou adresu 90210, neboli do Beverly Hills, což je čtvť obývaná zejména hollywoodskými hvězdami, významnými producenty, byznysmeny apod., prostě těmi, kteří mají na zdejší drahé bydlení. Chris se podíval na Internet a zjistil, že např. běžný domek se tu prodává tak za 5 mil. dolarů, větší sídla až za 17-19 mil. dolarů, přičemž roční daň z nemovitosti je cca 1 % a každým rokem se postupně zvyšuje. Vlastní Beverly Hills není nic než zeleň a zdi bránící pohledu na domy, takže jsme projeli jen pár ulic a zamířili dál.

Dalším navštíveným místem byl Hollywood Blvd. Co si budeme povídat – mnoho povyku pro nic. Prostě ulice lemována obchody, restauracemi, před nimiž na chodníku jsou ony proslulé hvězdy se jmény hollywoodských hvězd. Jinak mi tam ale nic zajímavého nepřišlo, snad až ve zhruba polovině ulice bylo pár kin, před nimiž pro oko turisty postávali různé figurky z filmů, např. Mickey Mouse, Jack Sparrow (ten tam byl 2x) či Darth Vader. Projeli jsme tedy touto ulicí a zamířili na Sunset Blvd, která zvláště v minulosti sehrála významnou úlohu v hudbě, první koncerty zde hráli např. Doors či Metallica.

Postupně jsme takto dojeli až do čtvrti Santa Monica s nádhernou pláží, z níž do Pacifiku trčí molo, kde oficiálně končí Route 66. Nalezli jsme příslušný ukazatel, prošli se po mole a zapadli do bistra 66 a oficiálně tour po ní zakončili výborným Pire Hamburgerem a hranolkami. Na ty jsem si po dlouhé době mohl – jak je v Evropě zvykem – dát majonézu, což Chris glosoval nesouhlasnou grimasou. Hned mi to připomenulo scénu z Pulp Fiction s Travoltou, jak tento evropský zvyk komentuje slovy: „Osobně jsem viděl, jak to namáčejí v té sračce.“

Po obědě jsme zajeli na známou Venice Beach, kde se např. v 60. letech setkali Jim Morrison s Rayem Manzarkem a založil The Doors. Pláž je svým okolím je známá i z různých filmů, obvykle tvoří pozadí s lidmi jezdícími na kolech, kolečkových bruslích apod. (např. třetí díl Krokodýla Dundeeho). Hlavní ulice vedle pláže je lemována z jedné strany nejrůznějšími obchůdky a bistry, z nichž se line různá hudba, a z druhé strany množstvím stánků nabízejících různé cetky, obrázky apod. U jednoho byly kovové cedulky s reklamami z 50. let, které mám fakt rád, tak jsem neodolal a jednu trošku hambatou si i za deset dolarů pořídil. Při chůzi ulicí jsme míjeli nejrůznější „podnikatele“, ať už o šlo o vousáče na kolečkových bruslích, co hrál na kytaru a jezdil sem a tam, nebo o podivína sedícím na bedně s klacíkem a provázkem v ruce (jako prutem), na jehož konci byla nějaká guma, a který s tím vším jakože chytal ryby. Za sebou měl nápis ve smyslu „Přijde-li vám to vtipné, dejte mi nějaké peníze“. Nebo jsme šli kolem vousáče, co prostě seděl jen na židli a před sebou měl ceduli s nápisem „Fuck you. Give me money“ - neboli – prostě jednoduše a na rovinu. Pak jsme šli i kolem obchůdku s obrázkem marihuany, načež nám Chris vysvětlil, že kdybychom šli dovnitř, tak lékař by nám změřil puls, načež by řekl, že nejsem v pořádku a jako lék potřebuji marihuanu. Následně by vydal recept, s kterým bych si mohl legálně pořídit v lékárně marihuanu. Prostě psychopanoptikum, ale fakt zábavné.

Po návštěvě Venice Beach jsme již zamířili domů, přičemž cesta byla tak přeplněna auty, že jsme těch cca 40 km jeli dvě hodiny. Ne že by se doprava zastavila, to se tu obvykle nestává, ale prostě je tak zpomalená.

Den dvacátý třetí – 17. května

Ranní stav tachometru: 11603

Ráno jsem byl obdařen tradiční americkou snídaní - palačinkové placky, na nich jahody, to vše polité javorovým sirupem a k tomu vajíčka. Netradiční snídaně ve srovnání s obvyklou českou - chleba s máslem a něčím + čaj/mléko/kakao/káva.:-) Každopádně jsem si pochutnal a poté s Chrisem vyrazil na nedaleko konající se Car Festival, což byla přehlídka old mobilů. Byli jsme tam necelé dvě hodinky a viděli skutečně krásná auta - chevrolety z 50.-60. let, Fordy z 30. až 70. let, Corvetty apod. Spoustu z nich jsem si vyfotil, protože kdoví kdy se naskytne příležitost vidět tato americká auta v Evropě. A to všechno za pouhých pět dolarů.

Jedinou vadou na kráse tohoto dopoledne bylo mnou neoblíbené vedro, takže jsem se už pak těšil k vodě. Po návratu z festivalu jsme s Liborem jeli do San Clementina a vyvalili se pod slunečníkem na pláži. Pacifik tam není omezen žádnými přístavy jako na Long Beach, tak jsem si bohatě užil vln, které měly opravdu sílu a s člověkem si házejí dle libosti. Však se mi to také při druhém koupání vymstilo, když jsem byl asi sto metrů od břehu, ale nedařilo se mi vrátit zpět. Přestože jsem měl vlny v zádech a čekal bych, že mne posunou k pláži, namísto toho nejrůznější proudy mne držely na témže místě, takže jsem musel opravdu v plavání máknout, abych doplul zpět. Ale podařilo se, avšak byl jsem skutečně unavený, že jsem jen padl do křesílka a asi pět minut chytal dech. Přesto mne to neodradilo, abych šel do vody ještě dvakrát, to už jsem se ale držel při břehu a užíval si přívalů vln. Mezi koupáním jsem se opaloval a díval se po ostatních skotačících ve vlnách, zvláště po surfařích, jak jim to jde na prkně. Jednu chvíli jsem si nasadil i sluchátka, poslouchal Elvise Presleyho a fakt si užíval této relaxační soboty.

Na pláži jsme se zdrželi asi tři hodiny, poté jsme zajeli do San Clementina, kde se Libor chtěl podívat na dům, kde dřív žil jeho bratr. Odtud jsme pak vyrazili zpět do Fullertonu, kde nás naši hostitelé přivítali výbornými pečenými žebry se skvěle chutnající barbecue omáčkou a bramborovou kaší, po níž se mohu utlouct, takže jsem si dovolil přidat si. Kolem půl desáte jsme se šli podívat na ohňostroj z asi 5 mil vzdáleného Disneylandu. Chris mi potom ještě ukázal své fotoalbum z cesty po Evropě v r. 1989, kdy kromě Západního Německa, Belgie, Holanska a Švýcarska tehdy navštívil i Východní Německo a Polsko. Bylo to zvláštní dívat se na fotografie z doby, kdy do pádu komunismu u nás zbývalo už jen pět měsíců. Na fotografiích ze Západu vidím tu bezstarostnost a klid, zatímco my si kroutili poslední měsíce totality. Teprve při pohledu na poznámky a fotky z Chrisovy cesty si uvědomuji to velké štěstí, že moje generace může vycestovat. Kdyby mi někdo v červnu 1989 řekl, že jednou uvidím dům Elvise Presleyho, New York, Las Vegas nebo Los Angeles, měl bych ho za blázna. A teď tu sedím u svých hostitelů a píši tento rádoby deník z cesty, abych nezapomněl alespoň na základní věci, co se na této cestě odehrály (škoda, že jsem si jej nepsal před dvěma lety při první cestě po USA).
Po prohlédnutí fotoalba jsem šel spát. Zítra nás čeká další cesta. Ráno po snídani se sbalíme a vyrazíme do San Franciska. Jsme ale rozhodnuti zbývající dny vzít skutečně relaxačně, tj. popojet, zastavit se někde u pláže, zaplavat si a pod.