Pondělí 2. července

Jsou tři ráno. Vzhůru jsem už hodinu a půl. Protože jsem nevydržel a usnul krátce po osmé, spal jsem nějakých pět a půl hodiny a tak se projevuje jet leg. Loni to bylo lepší, to jsem se probudil až ve tři. Ale počítal jsem s tím, snad se to již v noci na úterý srovná.
Také si budu muset dávat pozor na klimatizaci. Je nešťastně umístěna hned u postele a fouká přímo na mne, takže již včera po příchodu jsem zvýšil hranici, kdy se má zapnout, na cca 27 C, a hlavně si na posteli z polšářů vytvořil jakousi hradbu bránící mne před přímým foukáním. Prostě se musím se zdejšími vedry a hlavně vlhkosti smířit - aktuálně teď v noci je 27 C a 81% vlhkost. Šílené, jak v tom tady mohou žít? A jak to mohli žít před vznikem větráků a chladicích zařízení? :-D
Však hned ráno, jak jsem opustil hotel, jsem pochopil, že pobyt v ulicích Washingtonu bude peklo. Vlhkost vzduchu je kolem 80 %, takže už po 300 metrech na metro jsem byl jak vrata od chlíva. Metrem jsem se svezl na stanici Metro Center, ze kterého to již bylo jen kousek do Ford's Theatre, divadla, ve kterém byl postřelen prezident Abraham Lincoln. Vstupenku jsem měl rezervovanou už od dubna a slečna na pokladně byla tak hodná, že vyhověla mé prosbě posunout začátek návštěvy z 10.00 na 9.00, a já tak nemusel hodinu čekat. Po vstupu do budovy divadla jsme nejdříve šli do podzemí, kde formou informačních panelů kombinovaných s dobovými předměty byl prezentován Lincolnův život a zejména jeho účast v Občanské válce. V jedné z vitrín byly kupříkladu Lincolnem užívané předměty denní potřeby jako hrnek, rukavice apod. V jedné z expozic pak byla k vidění i pistole, kterou byl Lincoln postřelen. Ta byla navíc naskenována a kdokoliv si ji mohl ve virtuální podobě prohlédnout na přítomném monitoru.
Z podzemí se pak vyšlo do divadla, ve kterém byl Lincoln postřelen. Bohužel to již není to původní, ale jeho replika, avšak dokonalá. Když jsme se všichni posadili, na jeviště vystoupil zdejší ranger, který ve dvacetiminutové přednášce shrnul, co předcházelo útoku na Lincolna a jak se celá událost v divadle odehrála.

 

 

 

 

 

Po návštěvě muzea jsem se zašel podívat na nedaleko stojící stadion, kde hraje tým NHL Washington Capitals. Vyhráli letos Stanleyho pohár, tak jsem byl zvědav, co tam mají za výzdobu.

 

Od stadionu jsem zamířil do muzea Hishhorn, které patří ke komplexů Smithsonianských muzeí. Jedná se o muzeum moderního umění. Od stadionu Capitals to bylo sice jen dvacet minut cesty, ale v tomu úmorném vedru jsem do muzea dorazil zničený, jak zákon káže. Hned po příchodu jsem proto zamířil do tamějšího bistra a objednal si studené latté, se kterým jsem se posadil a téměř hodinu pomalu pocucával. Až poté jsem se šel podívat na expozice.
V prvním patře byla výstava obrazů německého malíře a sochaře George Baselitze. Lhal bych, kdybych tvrdil, že celá tvorba mne zaujala, např. jeho sochy mi nepřišly nějak zajímavé, ale některé obrazy se mi díky pestrým barvám velmi líbily. Co jsem ale jaksi nepobral, proč mnohé z obrazů maloval obráceně s hlavami postav dolů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve druhém patře byly ukázky děl různých umělců. Z nich mne zaujala práce Tonyho Lewise, kterému byla věnována jedna místnost. Lewis pracuje s komiksem či stripy tak, že začerní kresbu a zakryje text v bublinách vyjma některých výrazů, kterými tvoří nový obsah, a tedy i pointu komunikace.
Zaujala mne také maketa domu, ve kterém se skrýval a v němž byl zastřelen Usama bin Ládin. Byla dílem výtvarníka Huana Yonga Pinga, který maketu domu pojal jako dekoraci pro rostliny. Zvláštní byly i obrovské obrazy Marka Bradforda, který vždy vzal kopii obrazu znázorňujícího výjev z Občanské války a tu pak například vloženými provazy či vytrženými částmi narušil.
Velmi sugestivní pak byla socha muže od Rona Muecka. Postava byla do nejmenších detailů propracovaná, že vypadala jako živá. Sochaři se zejména podařilo udělat soše takřka realné oči, takže z některých úhlů to byl až nepříjemný pohled, jak se socha dívala.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V přízemí pak bylo několik místnosti s různými díly v podobě videí, z nichž mne jen zaujal hudební klip Love is the Message, the Message is Death, jehož autorem je Arthur Jafa. V klipu byly krátké šoty ze současného i minulého života amerických černochů demonstrujících na jednu stranu jejich schopnost prosadit se v některých odvětvích jako ostatní (např. sport, hudba) a na druhou stranu rasistický útlak, kterému jsou vystavováni. Designově zajímavé bylo i předsálí místnosti s videi tvořené černobílými a červenobílými nápisy.

 

 

 

V neposlední řadě v přízemí a třetím patře byl instalován robot reagující jak na pokyny zadané na dotekovém displeji, tak i na hlas člověka. Robot pak různě mluvil a hýbal se podle volby lidí.

Z muzea jsem se vrátil do rozpálených ulic Washingtonu a zamířil do parku National Mall. Ten byl v řadě míst již oplocen kvůli přípravám na oslavu Dne nezávislosti. Cestou jsem si koupil něco na pití, ale cesta kolem Washington Monumentu pod přímým sluncem mi dala zabrat, že u památníku druhé světové války jsem ještě jakžtakž byl v pohodě, ale k památníkům korejské a vietnamské války jsem již dorazil doslova s vyplazeným jazykem.

 

 

 

 

 

 

 

Ačkoliv jsem oba památníky navštívil již loni, znovu na mne dolehla ta nesmyslnost obou válek. Loni jsem památník vietnamské války seznal jako nepříliš zajímavý, ale při druhé návštěvě jsem musel změnit názor. Přece jen když člověk prochází kolem mramorových desek s vytesanými jmény zemřelých nebo nezvěstných vojáků, tak to na něj dolehne. Před vstupem k památníku jsou navíc stolky s knihou obsahující jména vojáků, kteří se zúčastnili války, včetně údaje o příslušnosti k četě.

 

 

 

 

 

 

 

 

Korejský památník pak sochami vojáků utváří obraz čety jdoucí krajinou. Součástí památníku je i stromoví s lavičkami, kde jsem se na chvíli posadil, než jsem se vydal na stanici metra.

 

 

 

 

Cesta zpět byla zase téměř celá na slunci, takže jsem fakt počítal vteřiny, než dorazím na metro. Naštěstí mi krásně sedly spoje, takže do deseti minut jsem byl na Dupont Circle. Cestou na hotel jsem si koupil pití a něco na večeři. Za celý den jsem měl jen jeden hot dog, v to parnu jsem prostě neměl na jídlo ani pomyšlení. Teď už jsem zpět na hotelu a dávám relax. Přece jen jsem v tom vedru byl osm hodin na nohách a stačilo.