Úterý 3. července

Ráno jsem se probudil krátce po 4. hodině. Do osmi jsem procházel a upravoval včera pořízené fotky, abych pak konečně vstal a po ranní hygieně kolem půl deváté se vydal na metro. Za cíl jsem si dal navštívit Newseum, jak se jmenuje muzeum o žurnalistice, a poštovní muzeum. Newseum se nakonec ukázal natolik zajímavým, že jsem tam strávil téměř celý den a na poštovní muzeum nezbyl čas.
Do Newsea jsem dorazil krátce po deváté. Vstupenku jsem si kupoval u velmi milého staršího pána, který po zjištění, odkud jsem, pochválil krásu Prahy (prostě klasika, Američani, zdá se, dojedou jen do Prahy a hotovo). Zároveň mi doporučil zahájit prohlídku v suterénu, odkud se dalo vyjet výtahem do šestého patra a následně scházet postupně dolů do jednotlivých pater.
V suterénu se nacházely expozice věnované Berlínské zdi a stíhání významných zločinců zdejší FBI. V případě Berlínské zdi byla možnost si sáhnout na její kousek s tím, že pak bylo k vidění několik jejich panelů. Zatímco ze západní strany byla zeď pomalována sprejery a ukazovala tak svou stranu svobody, z východní strany byla v podstatě bez poskvrny, jak byla bedlivě hlídána. Stejně jako loni v muzeu americké historie, i tentokrát mne tato část výstavy dostala. Opravdu není od věci si připomínat, v čem jsme museli žít, a vážit si možnosti volně cestovat po světě, mít volný přístup k informacím apod. Ostatně to se mi vybavilo i u fotografií, na kterých byl zachycen útěk 77leté Němky oknem či žena ve středních letech schovaná v motoru auta.

 

 

 

 

 

K výstavě o práci FBI a jejím obrazu v médiích jsem šel kolem prvního přenosového vozu vzniklém v 80. letech a malé výstavce o historií stripů a komiksů v novinách. Vlastní výstavy o FBI byla zaměřena na její boj jak s terorismem, tak i s organizovaným zločinem či jednotlivci. To vše bylo v kontextu práce s novináři, jak třeba o zločinech referovali, jak případně pomohli dopadení zveřejněním nějaké informace apod.

 

 

 

 

 

Po prohlídce jsem šel kolem ukázek komiksů, či přesněji stripů z denního tisku a prvního přenosového vozu k výtahu, kterým jsem vyjel do šestého patra. Na něm je menší hala s vystavenými titulními stranami novin z celého světa; za Česko tam byly Lidové noviny a Mladá Fronta. , kde je možnost vyhlídky z tamější terasy. Vyšel jsem do toho šíleného dusna, abych pořídil pár fotografií, ale vyjma pohledu ke Capitolu nebyl výhled na okolí nijak zajímavý. Navíc město je neustále pokryto mlžným oparem, a tedy žádné dobré podmínky pro focení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak jsem již scházel jednotlivými patry. Nezastírám, že si nepamatuji pořadí expozicí, a poznamenávám si ty, které mne nějak zaujaly. Ještě v šestém patře to byla výstava fotografií od fotoreportérů spolupracujících zejména s Associtated Press a Magnum.

 

 

 

 

O patro níž pak byla výstava věnovaná dějinám žurnalistiky v podobě výběru titulních stran novin zachycujících významné dějinné okamžiky a tematickým sekcím věnovaným kupříkladu používané technice, roli novinářek v žurnalistice, jak novináři – zejména v souvislosti s Watergate – ovlivnili politiku apod. V souvislosti s českými zeměmi byla k vidění titulní strana novin ze 17. století informující o Třicetileté válce a z roku 1968 zachycující vpád vojsk Varšavské smlouvy. Překvapilo mne, že k vidění nebyly noviny z roku 1938 informující o uzavření Mnichovské dohody.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další část výstavy byla věnována útokům na novináře, ať se již jednalo o jejich únosy, zranění či i úmrtí. Kromě popisu různých tragických případů, bylo v muzeu i pietní místo s výčtem jmen novinářů, kteří při své práci zemřeli, ať již kupříkladu dílem nehody ve válce, tak i záměrně svými únosci apod. A že těch jmen nebylo málo. Ostatně návazně na to byla část výstavy věnována i svobodě tisku, kdy na zdi byla umístěna velká mapa světa, ve které zeleně byly vyznačeny země se úplnou svobodou tisku (ještě tam jsme), částečnou svobodou tisku (překvapivě tam bylo například Polsko) a nesvobodou tisku. Smutným zjištěním bylo, že ze 194 analyzovaných zemí těch zelených bylo v menšině...

 

 

 

 

Velmi sugestivní pak byla výstava fotografií Johna Olsona z vietnamské války. Jednalo se o záběry z jedné nejkrvavějších bitev, a to u Huế. Olson se bitvy zúčastnil jako válečný fotograf a zachytil řadu situací z účasti jedné z jednotek. Skutečně drsná byla i fotografie vojáka, vedle kterého ležel jiný voják jen s půlkou obličeje, vyhřezlými střevy a obrovskou krvavou skvrnou na zdi. I proto jsem si z této části výstavy žádné fotografie nepořizoval.
Sugestivní byla i část věnovaná 11. září, při kterém zahynul fotograf Bill Biggart. Když první letadlo narazilo do jednoho z dvojčat, popadl fotoaparát a šel fotit. Na místě byl i po nárazu do druhé budovy a když mu manželka volala, ať se vrátí, řekl jí, že do dvaceti minut je doma. Již se ale nevrátil, jen po něm byly nalezeny silně poškozené fotoaparáty, ze kterých se však podařilo zachránit snímky. Z posledního vyplynulo, že byl v podstatě pod jedním z dvojčat, když se začalo sesouvat.
Součástí této části výstavy byl i kus antény z dvojčat či mobilní telefony zahynuvších, které ještě tři dny po tragédii zvonily, a zejména video shrnující práci novinářů při této tragické události. Někteří uvedli, že při tvorbě reportáží bylo pro ně těžké balancovat na hranici profesionality a jejich emocí jako Američanů. Jedna z novinářek uvedla, že značně zápolila s policií a hasiči, kteří novináře nechtěli pustit na místo. Argumentovala právem informovat a nechtěla přijmout, že ji nechtějí na místo pustit kvůli jejímu bezpečí, než se začalo jedno z dvojčat sesouvat a ona se tak tak zachránila. Pro Američany je tato událost stále velmi citlivá záležitost, protože jsem si nemohl nevšimnout, že u vstupu byly k dispozici kapesníky, které při promítání někteří opravdu využili.