Úterý 19. dubna

Včera jsem šel spát v deset a probudil se v půl šesté. Snad to definitivně znamená plnou aklimatizaci. Po snídani (houska, sýr, salám) jsem se krátce po osmé vydal na autobusovou zastávku. Cestou jsem pro představu vyfotil kousek chodníku, jaký je zde prostě nepořádek.

 

Linkou Q102 jsem minul Queensbridge, kde obvykle přestupuji na metro, a zkusil jet dal asi dvě stanice za Queens Plaza, kde jsem před lety nocoval v tamějším hotelu. Projížděl jsem kolem známých míst a trochu zalitoval, že hotel tentokrát nenabízel pokoje s možností zrušit zdarma rezervaci. Jinak bych tam opět šel kvůli výborné dostupnosti metra a mnoha obchůdků kolem. Holt, letos to ale nevyšlo. Teď jsem jel kolem proto, že jsem se chtěl zkusit dostat na linku E, kterou jsem se měl dostat k menší galerii. Měl jsem totiž dopoledne volno a program na univerzitě mi dali až na odpoledne. Zároveň jsem si tak otestoval budoucí lepší cestu na letiště, kdy přímo od hotelu budu tak moci jet jen s jedním přestupem místo se dvěma.

Cestou do galerie jsem se stavil i na poště. Měli otevírat o půl desáté, ale já do centra dorazil už v devět. Čekání jsem si zkrátil hledáním pošty. Pitomec jsem si nenapsal přesnou adresu, ale jen neurčitě si do vytištěné mapy s cestou ke galerii Bruce Silverstein udělal orientační bod. Ve výsledku jsem tam prošel několika ulicemi, než jsem poštu našel. Zároveň jsem se v duchu plácl do čela, když jsem si uvědomil, že při bloudění jsem už kolem poštyprošel. Totiž kolem domu bylo lešení a jak ještě měli zhasnuto, nevšiml jsem si obálekve výloze. Až při hledání z ulice naproti jsem si všiml, že nad lešením byl nápis.

K poště jsem došel přesně o půl. Jaké však bylo překvapení, že otevřeli až v 9.50, bez omluvy, jako by se nechumelilo. A že pár lidí ve frontě brblalové a někteří to čekání i vzdalo. Mně to ale nevadilo, protože nedalekou galerii stejně otevírali až v deset a hlavně jsem četl KNIHU. Kdo četl Knihu, tak ho fungování poštynemůže překvapit. Však jsem si psal s Mojmírem, který také četl Knihu a který plně pochopil a v SMS zaslal podpůrné "Drž se!".

Po návštěvě pošty jsem zamířil do galerie Bruce Silverstein. Nachází se ve třetím patře jednoho domu v Chelsea. Tato čtvrt mi přijde moc sympatická, řada cihlových domů, klidné okolí… Nefotil jsem nic, protože už mám fotek z dřívějška, jen jednu momentku při cestě z galerie kvůli bistru na rohu.

 

Do galerie jsem dorazil krátce po desáté. No do galerie… vlastně by mne zajímalo, co to vlastně je. Dojdu tam, dveře otevřené, vlevo místnost s pultem á la recepce, kde nikdo není, vpravo místnost s vystavenými fotkami, přede mnou větší místnost, kde taky fotky na zdi a uprostřed stůl se čtyřmi počítači, u tří sedí dívky a něco tam dělají. Ptám se, mohu-li dovnitř a zda se něco platí. Slečna naproti mne se usměje a že mne vítají a že zdarma ať si to projdu dle libosti. Zdržel jsem se tam asi čtvrt hodiny. Byly tam různé černobílé street fotografie a jedna přírodní, která se mi moc líbila, ale bylo mi hloupé si ji vyfotit. Byl na ni vyfocene les v mlze. Černé stíny stromů s každou vzdalující se řadou kmenů v mlze bledly, něco takového jsem kdysi zkusil vyfotit v Kohoutovicích u hajenky. Tady samozřejmě stokrát lepší záběr. Jinak tam byly různé fotky z ulic New Yorku.

Každopádně by mne fakt zajímalo, co tam ty dívky (a za rohem v jedné místnosti pán) dělají, protože to působilo jako pohoda práce. Krásně zášití na konci Chelsea, v patře další galerie, k práci puštěná americká country… fakt by to rád věděl, takhle se to jevilo jako hokna snů. :-D

Z galerie jsem se vydal k metru na linku 1. Měl jsem ještě skoro dvě hodiny čas, zároveň jsem potřeboval na toaletu a nejblíže veřejná byla asi pět stanic v Southern Ferry, odkud jezdí loď na Staten Island. Zároveň jsem si tam zašel na oběd. Jsou tam například hamburgery Wendy's, hot dogy Nathan's, pulty s pizzou apod. Před pracovní schůzkou jsem fakt nechtěl dávat nic takové sytého a navíc fakt jsem na nic z toho neměl v danou chvíli chuť. Nakonec jsem zašel do Dunking Donuts, kde jsem objevil možnost v toastovači ohřátého chleba se sýrem. K tomu jsem si koupil latté a šel s tím ven, protože uvnitř Southern Ferry nejsou stolky, jen lavice pro cestující. A než jíst mezi nimi, radši jsem si sedl venku na lavičku. Ale vydržel jsem tam jen na jídlo a napsání pohledů, protože foukal chladný vítr, až to nebylo příjemné.

 

Po jídle jsem šel na linku 1 a jel na univerzitu. Zde jsem si asi na půl hodiny sedl do relaxační místnosti. V jednu jsem zašel do 5. patra na setkání s Leah. Má zde na starosti akviziční strategii. Dozvěděl jsem se od ní, že v knihovně působí liason librarians, kteří mají vzdělání ve zdejších oborech, případně doplněné i o knihovnické. Mají tak přehled o oboru, zároveň i úzké kontakty s akademickou obcí a mohou tak fundovaně připravovat akviziční návrhy. Obecně je tu preferován nákup eknih přes systém GOBI v režimu One users pro celou univerzitu. V případě velmi drahých zdrojů se ezdroje koupí jen pro konkrétní fakultu.

Univerzita je jinak členem tzv. East Coast sdružujícího instituce z východního prostředí za účelem společného nákupu ezdrojů. Sdružení nijak nákup neomezuje na minimální počet zájemců o ezdroj, jako je tomu u CzechELibu a zcela záleží na ochotě dodavatele vyjednávat o zdroji byť jen pro jednu fakultu.

Po této schůzce jsem se pokusil hledat nějaké komiksy zde ve fondu. Mají tu, podle mne, složitější signovací systém než u nás, ale o to nejde, signaturu mám stejně zobrazeno na mobile. Problém spíš je, že knihu jsem nenašel. Dle signatury měla být zde ve čtvrtém patře, ale nikde nic. Toto ještě musím prozkoumat, jak to tady je. Každopádně se mi přitom podařilo ukořistit nějakou fotku z interiérů, jednou studovna časopisů, podruhé relaxační místnost vedle kafetérie.

 

 

 

 

Po schůzce s Leah jsem počkal do půl třetí na schůzku s Rinou mající na starosti problematiku copyrightu a digitalizace. Hovořili jsme spolu necelou hodinu, než Rina musela na další schůzku, takže jsme domluveni, že jí ještě zašlu pár dotazů e-mailem. Během setkání jsme si vzájemně vyměnili zkušenosti s možnostmi zpřístupňování fondů během pandemi s ohledem na autorská práva. V USA je autorské právo striktnější než evropské, přesto s ohledem na uzávěry během pandemie i knihovny Columbia University digitalizovali své fondy a zpřístupňovali je v autentizovaném režimu svým uživatelům. Po rozvolnění ve smyslu návratu personálu do knihoven a otevření studoven se v USA jednotlivé instituce dle svého uvážení rozhodli pokračovat v umožnění přístupu ke zdigitalizovaným fondům.

Po schůzce, kdy již bylo kolem čtvrt na pět, jsem chvíli váhal, jestli již jít na hotel nebo ještě chvíli se projít městem. Rozhodl jsem se v podstatě pro to druhé, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem přešel asi čtyři ulice a zapadl do potravit koupit si zeleninu napokoj. A nějak jsem se v tom obchodě zasekl, protože jsem v jeho uličkách chvilku bloudil a hledal pokud možno již v krabičce nakrájenou zeleninu. Najednou se stalo, že vyjdu z obchodu, podívám se na hodinky a je za deset pět. S vědomím téměř hodinové cesty jsem se přece jen vydal na metro. A během jízdy jsem se rozhodl ještě pro jeden experiment s cestou domů autobusem. Linkou 1 jsem sjel na Times Square, kde jsem přestoupil na linku 7 a tou jel na Queensboro Plaza, odkud měl jet autobus 102 rovnou k hotelu. Myšlenka ne špatná, ale vymstila se mi. Vystoupím v Queensboro Plaza a již z dálky vidím jet autobus. Přidal jsem do kroku, že snad jej stihnu. Jenže sotva jsem vyšel z metra, vidím ho zrovna odjíždět ze zastávky. Tak jsem si řekl, že se budu dívat, kam zatočí a tím směrem půjdu na další zastávku, ať zbytečně nikde nestojím. A jak ta jdu, vidím, že ujetý autobus stojí na červenou. Tak si říkám, hele, nějak to dopadne, má blinkr doprava, jestli ho dojdu a vpravo za rohem bude zastávka...? A už jsem skoro u něj a kdybych utíkal, tak bych asi i dohnal, ale mně to v tu chvíli nějak přišlo jedno a říkal jsem si, nějak to dopadne. Ano, kdybych se rozběhl, tak za rohem byla zastávka, na které bych jej asi stihl. Ale autobus odjel, tak jsem už na této zastávce zůstal, protože tam už jely i další linky. Asi za dvě minuty, přijela Q69. Protože už jsem byl na hlavní silnici směřující v podstatě k mému hotelu, tak si říkám, že nic nezkazím, když zkusím jet tou Q69 a v případě přejetí vystoupím a vrátím se. Nastoupím, sednu si a tak jsem se zamyslel, že jsem si nevšiml, že autobus už zastavil na zastávce, kde obvykle jsem vystupoval z metra. Takže jsem jel o jednu stanici dál, ale to ničemu nevadilo, protože mne to v podstatě přiblížilo hotelu. Vydal jsem se tedy již k hotelu s tím, že se podívám za jeho roh na ty pojízdné stánky s jídlem, že bych si tam koupil večeri. Dojdu tam a zjistím, že to jsou sice stánky pro prodej jídla, ale prázdné, protože tam mají jen parkoviště. Jasně, mohl jsem jít na hotel a v mikrovlnce si dát ty nudle, co jsem si předevčírem koupil, ale dostal jsem chuť na čerstvé. Tak jsem nazdařbůh šel asi ještě půl kilometru od hotelu a tam narazil na nějaké řecké bistro. Koupil jsem si tam kuřecí křídla a definitivně zamířil na hotel. Jak tak jdu, tak si říkám, kolik jsem asi dnes ušel. Věděl jsem, že již na univerzitě jsem měl cca 5,5 km ujito. Tak jsem si sám pro sebe tipnul, že to bude tak 8 nebo 9 km. Před chvílí jsem se podíval na mobil a nakonec to je 8,5. Jo, dobře to naskakuje. A hlavně cítím, jak se mi úročí to chození v posledních měsících, kdy nějakých 8-10 km za den je naprostá pohoda.

No vzal jsem to hodně ze široka. Taky jsem mohl napsat, že mi ujel autobus, a tak jsem čekal na dalším, tím jsem přejel a cestou na hotel jsem se stavil pro jídlo. No když už nic, třeba ta historka aspoň budila přehnaná očekávání nějaké mimořádné zápletky a čtenář nyní zažívá rozpačitou katarzi.

Každopádně za chvíli bude půl osmé, jsem po večeři a dívám se na Základní instinkt.