Čtvrtek 18. srpna

Vyjma asi čtyř chvilkových probuzení a obrácení na bok jsem tentokrát před odletem spal dobře. Včera jsem odpadl někdy kolem půl desáté a probudil se krátce před pátou hodinou, kdy nám stejně začaly zvonit budíky na mobilu. Nasnídali jsme se, dali zbývající věci do kufrů a baťůžků a vydali se na metro. Tím jsme sjeli na stanici Handelskai, odkud nám asi po dvaceti minutách jel S-Bahn na letiště.

Zatímco v dubnu byl vlak stejně jako letišní hala prázdné, tentokrát jsme museli ve vlaku chvíli hledat místo a letištní halou již proudily davy lidí jako před covidem. Neotáleli jsme a vydali jsme se k odbavení. Zdá se, že Austrian Airlines pro ekonomickou třídu definitivně zrušili pracovní místa personálu, který vydával palubní lístky a přijímal kufry, protože nadále je vše samoobslužné. Na terminálu jsme si tedy vytiskli palubní listky a čárové kódy na kufry, ty dali na pás, načetli čárové kódy a s pomocí asistenta zevlujícího kolem terminálů jsme již krátce na to hleděli na kufry zajíždějící do hlubin letišního podzemí, doufajíce, že se s nimi ve Washingtonu opět setkáme. Pro jistotu jsme si s Davidem do svých kufrů dali část oblečení toho druhého pro případ, že kdyby se někomu kufr zatoulal, tak bude mít u druhého aspoň nějaké oblečení v rezervě.

Po odbavení jsme zamířili ke gatu. Neuvědomil jsem si, že tentokrát máme letět z gatu D, a šli jsme nejdříve ke gatu G a divili se, že nám to nebere palubní lístky. Vcelku nepříjemná asistentka (ne právě na nás, ale na jiné nasazovala panovačný tón) nás upozornila na omyl, načet jsme zamířili na gate D. Na pasové kontrole jsme zamířili k turniketům, abychom se vyhnuli frontám před kontrolou strážníky. U turniketů stojící asistent ukázal na Davida s poznámkou, že turnikety jsou jen pro starší 18 let. Řekl jsem mu, že Davidovi už je 18, on se nevěřícně pousmál a pokynul, ať jdeme. Rychle jsme prošli a vydali se na Gate. Nyní sedíme na gate D29,k kde je místo k sezení, a čekáme až se na naší D23 uvolní místo po cestujících, kteří tam nyní čekají na let do Los Angeles. V tuto chvíli už není třeba se stresovat. Nyní je to o nasednutí do letadla a na stres dojde až přistání, abychom zdárně prošli přes imigrační a dorazili na hotel.

Jsme na palubě. Nástup tentokrát proběhl mimořádně rychle. Čas čekání na letišti jsme si krátili četbou, ale rychle to uběhlo. Při nástupu jsme dokonce dostali i vodu, možná preventivní opatření, aby posádka byla s námi v co nejmenším kontaktu a nemusela vyřizovat jednotlivé žádosti o vodu? Nevím.

Jsem po obědě. Tentokrát byl oběd vegetariánský, konkrétně těstoviny se smetanovou omáčkou, salátem a neodmyslitelnou bagetkou a máslem jako předkrm. Jako moučník se podával meruňkový táč. Bylo to dobré a stačilo.

 

Během letu jsem si vytáhl notebook a koukám na české filmy. Totiž tentokrát mne v nabídce filmů v letadle nic nezaujalo.

Jsme na hotelu, dokonce už i po večeři a odpočíváme. Let se tentokrát trošku táhl, ale přistáli jsme včas a i s převozem autobusem od letadla na imigrační a projítí přes úředníka vše trvalo hodinu, což byl vynikající čas. Na imigračním byl pohodový chlapík, který se zajímal, proč jedeme strýc a synovec a ne Davidovi rodiče, že nás trošku zaskočil, jak vysvětlit, že brácha třeba není v USA, ale že žije v Česku. Ale ono to bral s humorem a po chvíli nás nechal jít.

Od imigračního jsme zamířili k výdejně kufrů. Z dálky jsem viděl již po pásu jezdit ten můj a naštěstí za pár minut vyjel i ten Davidův. Popadli jsme kufry a zamířili na letištní autobus. Ten asi za deset minut přijel a dopravil nás na konečnou metra, kterým jsme jeli na stanici Metro Center. Tam jsme přestoupili na jinou linku metra, které nás již dopravilo na Dupont Circle, ze kterého to bylo asi tři sta metrů k hotelu.

Na recepci nás překvapil recepční - vida moje křestní jméno a v pasu Českou republiku, tak začal pochvalně o Jirkovi Procházkovi. Když jsem mu navíc řekl, že Procházka je z univerzity, kde působím, a že jsem ho sem tam viděl v Campus Square, tak jsme se tomu museli zasmát. Na recepci jsme byli rychle odbaveni a vydali se do pokojen. Jakým však bylo pro nás překvapením, když jsme zjistili, že namísto pokoje s dvěma oddělenými postelemi jde o pokoj s tzv. king bed, což je velmi široká postel. Jistě, dali bychom to, ale rezervovaný jsme měli pokoj s dvěma oddělenými pokoji, tak jsem se vydal za recepčním a požádal jej o rezervované. Naštěstí byl v pohodě a pokoj vyměnil. No nevím, co tu s těmi pokoji dělávají za čachry.

Jakmile jsme se ubytovali, vydali jsme se do nedalekého obchodu zakoupit si něco na pití a jídlo ke snídani. Z obchodu jsme pak šli naproti do bistra s burgery, kde jsme si objednali bacon cheesburger - normální, ručně dělaný burger, žádná automatická výroba Mekáče.

 

Teď už táhne na půl osmou, v Česku na půl druhou ráno. Zatím se držím, byť slabě mne začíná bolet hlava, u mne znak jet lagu. Sám jsem zvědav, jak se mi dnes bude spát. Každopádně pro dnešek končím, vždyť už jsem skoro 21 hodin na nohou...